Tvar názvu města se postupně měnil. V Schallerově topografii z roku 1878 je pro Benešov uvedeno hned několik názvů : Bensen, Pensen, Panzen, Bensdorf a Benessow. Pro oblast na hranicích dnešního Benešova se zachovalo ještě jedno prastaré pojmenování – Svatá louka (Die Heilige Wiese), z čehož by se dalo usuzovat, že zde mohlo existovat nějaké kultovní místo.

Benešov byl založen v údolí řeky Ploučnice (Polzen), kde byla vedena trasa spojující údolí Labe (Elbe) s cestou vedoucí z Prahy do východního Saska (Sachsen) a Lužice (Lausitz). Původní lokalita situována na stráni obrácené jižním směrem k Ploučnici, vytvořila kolem náměstí zhruba půdorysný čtverec chráněný bažinami a přírodními vodními zdroji. Podoba se dá již těžko rekonstruovat. Domníváme se však, že původní hradby, respektive opevnění bylo jen plaňkové. V letech panování krále Otakara II. Byl Benešov zabrán králem a v roce 1283 vrácen Janu z Michalovic králem Václavem II. Jan z Michalovic byl čilým kolonizátorem a tak mělo město německý národnostní charakter. První písemné zmínky z roku 1352 se o Benešově zmiňují jako o sídle samostatné župy, tedy o správním středisku pro oblast větší než 200 čtverečních kilometrů. Soudí se, že toto rozdělení trvalo již od roku 1143. Obšírnější zprávy však o Benešově pocházejí až z roku 1380, kdy se panství ujímá Jan III. Z Michalovic. Ten propůjčuje Benešovu v roce 1392 Mladoboleslavské Městské právo, s právem městského znaku, právem hradebním, právem trhu, odkazem majetku měšťana potomkům i s právem hrdelním.

V roce 1397 se za jeho přispění městská rada zasloužila o dotaci na nový oltář do farního kostela připomínaného poprvé v roce 1352. Finanční tíseň však Jana dohnala v roce 1407 prodat část panství s hradem Ostrý Hynku Berkovi z Dubé. 17. března 1409 již na Ostrém poroučí Berkův hejtman Zikmund. Hynek Berka dobudovává panství v roce 1410 a dělí je mezi svých 5 synů. Starý velmož však ještě řadu let vykonával na celém panství některá vrchnostenská práva, hlavně právo patronátní, což je v Benešově doloženo roku 1416. Hynek byl Husitským odpůrcem a tak se 10.1.1422 v Benešově sešla zdejší šlechta se zástupci šesti měst ze sousední Lužice (Bautzen, Lubaw, Dessau, Kamenz, Lőbau a Zittau), aby vytvořili protihusitskou koalici. K dohodě však nedošlo. Přestože město bylo v té době už opevněno zděnými hradbami a příkopy, před Husity jej to neochránilo.

Roku 1426 bylo dobito sirotčími vojsky Jana Roháče z Dubé. Zpočátku Husité marně město obléhali směrem od Táborského vrchu (Doberberg), až jim jedna žena, buď ze sympatie k husitskému hnutí nebo za úplatu, ukázala tajný vstup do města. Otevřenou stokou pronikli obléhatelé do města, půlku obyvatelstva pobili, město zapálili a zmocnili se majetku. Na památku mrtvých se až do roku 1702 konala procesí. Město se pak poměrně dlouho vzpamatovávalo.

V roce 1450 získává Benešov včetně celého panství nový majitel Jan z Vartenberka (Warteberk). Ten však již roku 1464 umírá. Při dělení pozůstalosti mezi Janovy syny v letech 1470 – 1475, získává Benešov Zikmund. O životě na benešovském statku máme zprávy z roku 1497, kdy byla potvrzena městská privilegia a ustanoven spolek ostrostřelců. V roce 1482 je doloženo snad nejstarší cechovní zřízení – soukeníci, kteří žádají městskou radu o povolení zřídit městskou valchu.

Objevuje se také první zmínka o sídle Vartenberků, které se rozkládalo v místech dnešního Horního zámku a jeho přilehlých budov. Tato hrázděná tvrz byla vybudována zřejmě náhradou za zničený Ostrý, který ležel od roku 1445 v rozvalinách. V roce 1483 byl položen základní kámen ke stavbě kostela. Původní dřevěný kostel lehl v plamenech při dobytí města Husity. Z něj jsou známi kromě hlavního oltáře ještě např. Křížový oltář zmiňovaný roku 1381 a Kateřinský oltář. Na památku zahájení stavby nového kostela je v sakristii umístěn kámen s nápisem léta Páně 1483. Dne 8.dubna byl děkanem Janem Fischerem položen základná kámen k tomuto choru.

Nedobrým rokem je pro město rok 1496, kdy umírá 576 obyvatel města. Mrtví byli pohřbeni na novém hřbitově někde v místech kolem dnešního podniku Benar. I to byl jeden z důvodů proč stavba kostela na dlouhá léta umlká. Roku 1511 je nucen Zikmund zadlužené panství prodat. A tak se v roce 1511 novým majitelem Benešovského panství stává Mikuláš Trčka z České Lípy (Bőmisch Leipa), který pro posílení špatného městského hospodářství daruje obci 18.8.1511 tzv. Velký mlýn a z panského majetku kus lesa na levém břehu Ploučnice, jehož dřevo mělo sloužit na opravu městských hradeb. Rekonstrukční práce byly zřejmě započaty na třech městských branách, z nichž věž nad východem z města směrem k Děčínu, byla ještě v urbáři na počátku 17.století nazývána „Trčkovou branou“. V jejím přízemí byl průjezd, v patře, do kterého se dle popisu v urbáři chodilo přímo z hradby, byla komora, která sloužila jako zbrojnice. Nad ní byla světnička branného a věž ukončoval ochoz. Podoba městských bran se zachovala na originálech z první poloviny 19. století od malíře Preysse – benešovského rodáka. Dle renesančního kronikáře: Zde bylo mnoho věrců a špatný stav cest a feudální majitel byl tuhým kacířem a pronásledovatelem Baptistů. Město mělo v té době 70 domů. Roku 1515 přenechává Trčka děčínské a kamenické zboží bratřím. Nejdříve spravují majetek spolu, ale brzy se dělí.

Benešov dostává Fridrich. S jeho příchodem začíná ve městě období největšího rozkvětu. Podniká hned velkolepou přestavbu Horního zámku v úmyslu povýšit Benešov na trvalé honosné sídlo rodu. Z města tehdy odešel farář a Fridrich povolal v roce 1521 predikanta Michala Celiuse přesto, že obyvatelstvo bylo katolické. Při severozápadní části městských hradeb byly položeny základy nového paláce, který měl nahradit bývalý panský dvůr. Z původního středověkého hradu bylo použito jen při stavbě v letech 1522 až 1524 některých zdí. Zámek stál v čele uzavřeného dvora k jehož jižní obvodní zdi byly přistavěny dvě budovy. Obvodní zdi velké budovy, která byla do požáru v roce 1863 krytá, dosud stojí. Z domku branného však zůstala pouze jižní obvodní zeď. Tato pozdně gotická stavba byla roku 1534 reprezentačně upravena. Z té doby jsou renesanční štíty, vstupní brány jsou z roku 1571.  Současně s přestavbou Horního zámku buduje Fridrich v letech 1540 – 1544 pro nejstaršího syna Jana tzv. Dolní Zámek. Na místě staveniště stála řada měšťanských domů a špitál. Špitál byl přestěhován vně městských hradeb před děčínskou bránu a domy byly vykoupeny. Nový zámek byl dokončen v roce svatby Fridrichova syna.  Do posledních let Fridrichova života spadá stavba tzv. Konojedského domu v Zámecké ulici. I tento objekt byl napojen dřevěným mostem na chodbu vedoucí po hradbách ke kostelu. Od roku 1715 tak byl v domě špitál. Přes finanční problémy pokračovali bratři v dalších finančních podnicích. Patří mezi ně i rozšíření Dolního zámku o tzv. Volfovo křídlo. Jeho stavebníky byli Volf a Antonín. Dle nápisu na vstupním portálu byla stavba ukončena v roce 1578. Velkým tempem pokračovala za Salhausenů i práce na kostele. V západní části byla rozšířena oratoř o další dřevěné oratorium pro rodinu Starchedelů (v roce 1859 byla snesena). Roku 1554 byla opravena věž v nejvyšším patře. Roku 1555 zaznamenal pastor Schlegel ve své kronice tak prudkou vichřici, že strhla báň věže. Ta byla roku 1557 opět pokryta měděným plechem, takže nabyla dnešní podoby. Úmrtí Fridricha ze Salhausenu je podnětem ke stavbě Salhausenské kaple. Náhrobní desky, jež zde nalézáme lze zařadit mezi nejcennější památky kraje. Roku 1554 je známá existence prvního pletaře, punčocháře Tomáše Jagera. A roku 1569 byla v Benešově založena papírna na speciální papír. 3. srpna roku 1571 postihl město požár, kdy se obětí plamenů stalo 46 domů a dvě městské brány. Oheň zničil i „Husitskou kapli“ na náměstí. Město v té době přichází o Velký mlýn, po té co byl těžce poškozen ledy přichází do rukou vrchnosti. Místo toho dostává město kus lesa ze starého Lammerova gruntu. Na potoce před Pražskou bránou zřídil magistrát roku 1530 lázně a příjmul do nich lázeňského. Tři valcha dávají tušit, že ve městě se zmáhají řemesla. Od 18. 12. 1547 můžeme registrovat hrnčíře, 1570 zámečníka. V dubnu roku 1620 umírá v Dolních Habarticích poslední Salhausen Antonín.  Dělení pozůstalosti Salhausenů, finanční problémy vedou k tomu, že v první polovině 17. století se Benešov dostává do rukou dvou mocných rodů – katolických Thůnů a Clary Aldrigenů. V období třicetileté války se na Benešovsku pravidelně střídají oddíly obou soupeřících stran. 1621 obsazuje město část Lichtenštejnského jezdeckého pluku, ty v roce 1623 vystřídal pluk vévody Holštýnského a v roce 1623 hradilo město po dobu 15ti měsíců veškeré výlohy oddílu španělských jezdců, ustanovených jako ochrana misionářů vyslaných z Doksanského kláštera.

V roce 1625 dochází v nedalekých Markvarticích k povstání poddaných proti poslednímu Vartenbekovi. Ten je na Červeném dvoře zavražděn i se svou manželkou. Povstání je potlačeno, vůdci popraveni.Celé okolí postihují represálie projevující se i silnou rekatolizací. Z Benešova odešlo do exilu 11 rodin. Ani další léta nebyla pro Benešov lehká. Roku 1631 – 1632 byly ve městě Jasové, které ještě roku 1632 vystřídali císařští a v roce 1634 Švédové. Ti ve městě řádili tak, že dle seznamu škod byl zámek popisován jako pustá budova a zrovna tak většina domů ve městě je vedena jako „pustá stavení“. Na vesnicích zchudlo 99 poddaných sedláků, 66 jich zchudlo natolik, že nemohli zaplatit své dávky. Na zmírnění situace přivezla sice vrchnost dobytek a obilí z císařských skladů, ale vzhledem k neúrodě dalších let si muselo město k zaplacení daní vypůjčit. Roku 1648 vymáhá švédské vojsko od města kontribuci ve výši 200 zlatých. Od zaplacení daní zachránilo město zpráva o uzavření míru. Po sečtení válečných škod v roce 1654 se došlo k částce 31 000 zlatých, zchudlo město i celé okolí. Město proto důrazně vyžaduje veškeré dávky a poplatky, které mu náleží. Dostává se do sporu se svou sousedkou Marií Magdalenou Paustovou, která si na svém panství zřídila vlastní výčep piva. Když např. benešovští zjistili, že farář Fleischmann skladuje cizí pivo, bylo mu toto odebráno a nepomohla mu ani stížnost k biskupovi a císaři. Město se soudilo např. i o prodej soli. Výrazně se v té době začal projevovat pletařský cech zastoupený Danielem Clementem, žádá roku 1656 o potvrzení cechovních privilegií. Jak si cechy svá práva hlídaly o tom svědčí záznam z roku 1652, který zakazuje pletení punčoch učiteli, který si tak přivydělával k živobytí.

Poddanské nepokoje, které roku 1680 vzbouřily celý kraj se výrazněji neprojevily i když se nespokojenci shromáždili blízko Benešova. Když se totiž dozvěděli, že vojska generála Piccolominiho v Úštěku střílelo do sedláků, tak se rozprchli. Část jich pak byla uvězněna ve sklepích benešovského zámku. Město mělo v té době 64 měšťanských domů na jeho předměstí, 14 chalupnických a 48 zahradnických rodin. V roce 1680 byla též postavena nová střelnice. Roku 1696 jsou opraveny pilíře kostela. Také ostatní vybavení věnovali během první poloviny 18. Století benešovští občané. V roce 1710 byla na rozcestí do Heřmanova postavena kaple nejsvětější trojice zvaná též „Papírová kaple“. Tuto kapli nechal postavit majitel papírny Jan František Ossendorf. Mimochodem papír, který vyráběl byl znám v celých Čechách a v Sasku jako výborný psací papír. Věžičku a zvon kaple nechal zhotovit až v roce 1880 fabrikant František Mattausch.  Jestliže roku 1713 registrujeme ve městě prvního tkalce - Michala Locha, tak už roku 1730 vzniká tkalcovský cech. Šlo pravděpodobně o nejvýznamnější cechovní sdružení. Například roku 1728 bylo v městě 8 tkalců. V roce 1745 rozšiřuje cech svou pravomoc na široké okolí a k té době dosahuje jejich počet kolem 200 mistrů a tovaryšů.  Roku 1749 byla vedle farního kostela postavena kaple Bolestné Matky Boží (zvaná též válečná vzpomínková kaple), kterou postavil s biskupským souhlasem radní Karel Matzke. Rozvíjející se zemědělství a výroba však opět umrtvena válkou o rakouské dědictví v roce 1740 až 1748. Roku 1741 vtáhli do Benešova Prusové a utlačovali obyvatelstvo po všech stránkách. Potraviny a další dávky se musely odevzdávat za každou cenu. Jinak nastupovala bití nebo byli obyvatelé přivázáni za zápěstí ke kládě a nohama stáli na ostrých dřevcích.  Sochařská tvorba není ve městě příliš zastoupena. Při staré cestě na Ostrý vrch nechal roku 1700 postavit Max Pickardt z Grunthalu sochu oblíbeného barokního světce Jana Nepomuckého . V roce 1759 byla na Sokolském vrchu postavena socha Sv. Vojtěcha. Skutečnou reprezentací města je však barokní Mariánský sloup umístěný na náměstí. K tomuto 14,6 m vysokému sloupu byl základní kámen položen na jaře 1740. Pro válečné události se však výstavba protahovala přes roky 1741, 1742 a dále až v neděli po Margaretě roku 1745 byla stavba vysvěcena. Čtyři dolní sochy představují svatého Floriána, Jana Nepomuckého, Josefa (Nähvater Josef) a Františka Xavera. Kamenické práce provedl verneřický (Wernstadt) František Thune a Wenzel z Markvartic (Markensdorf).  Válečné události poškozovaly město i nadále zejména sedmiletá válka (1756-1763) odčerpávala z města i vesnic rekruty, seno, slámu, obilí a peníze. V té době se připravovala řada reforem, které v zájmu centralizace rušila některá stará privilegia. Tak přišel Benešov roku1766 o svůj hrdelní soud. Na panství přijela také dvorská komise, která vyšetřovala poddanské poměry na panství. Jejím výsledkem bylo nařízené snížení roboty (1775). Roku 1778 je Benešov obsazen Pruskou armádou, jejíž dva pluky zde ležely dva měsíce. Způsobená škoda činila 10 000 zlatých. Bylpoškozen mimo jiné i hlavní oltář kostela, který pak byl v roce 1780 nahrazen novým. Další požár který zachvátil Benešov vypukl v roce 1791. Oheň zničil 68 domů spolu s radnicí, školou a sladovnou. Městské opevnění se po požáru rozpadávalo a příkopy byly prodány soukromníkům. Roku 1871 vykupuje městská rada od dědiců od Josefa z Thunů pozůstalé statky Ostrý (Scharfenstein) a Veselé (Freudenberg) a tak se poddanské město stalo zároveň vrchností pro více než 2000 vesničanů. Vybudováním nových komunikací v roce 1826 – 1831 směrem na Žandov (Sandau) a Českou Kamenici (Böh. Kamitz) a do Děčína. V roce 1838 se z Benešova stává důležitá obchodní křižovatka. Revoluční rok 1848 osvobodil poddané od roboty. Benešov, který si už v letech 1849 – 1850 postavil novou radnici, se stal 2.6.1850 sídlem soudního a berního okresu a stal se poměrně rychle centrem moderní státní správy s prosperujícím průmyslem. Roku 1851 zde staví Johan Münnzberg jeden ze svých textilních podniků a nádraží buduje roku 1885 Grohman komplex přádelny zaměstnávající 700 dělníků. Vývoj byl takový, že si již po třech letech mohl Grohman koupit Dolní zámek. Bývalá papírna byla roku 1863 exekučně vydražena a přestavěna na tkalcovnu.  V tom samém roce dochází ve městě k požáru, který svým rozsahem neměl obdoby v celých Severních Čechách. Padlo mu za oběť téměř celé město. 116 domů lehlo popelem. Zůstaly jen oba Salhausenské zámky, kostel s farou, Thunovský špitál a několik renesančních domů. „Černý otevřený hrob uprostřed májové přírody, jest moje rodné město“ – napsal tehdejší benešovský kronikář Willomitzer. Po zacelení ran pomohla dalšímu rozvoji průmyslu i města stavba železnice v roce 1869. I v tomto období pracují ve městě velmi agilně střelci. V roce 1883 jim podnikatel Mattausch staví darem střelnici (Schützenhaus) dnešní Sokolovnu.  S rozvojem průmyslu bylo nutno i železnici a tak v letech 1885 až 1886 je postavena vlečka firmy Mattausch a roku 1887 vlečka firmy Grohman. Roku 1909 byla pak Česká severní dráha zestátněna. Další rozvoj rozvíjejícího se a prosperujícího města přerušuje první světová válka. Ta si samozřejmě vyžádala i oběti z řad místního obyvatelstva. Jejich jména byla vytesána na mramorových deskách uvnitř tzv. válečné vzpomínkové kapli u kostela. O vyhlášení ČSR se benešovští dozvídají až druhý den z novin. 29. 10. 1918 byl ve Vídni německými poslanci z českých zemí rozhodnuto o odtržení pohraničí. Vzniká tzv. Deutsch – Böhmen, a zemským hejtmanem je zvolen Rudolf Longman Von Aven. Na okrese vzniká BNR (okresní národní rada). Od 31.10. je pak organizován Bürgerwehr, v němž pak byly zakládány rady vojáků. V Benešově např. se rada snažila o nápravu zmatků, nedostatků a podvodů v zásobování.. 11. prosince žádala na městském úřadu v Benešově povolení k prohlídkám u osob podezřelých z ukrývání potravin a zároveň žádají doplnění rady MÚ o své dva zástupce. Tento požadavek podpořil i velitel benešovského Bürger Wehru Kannenberger. Pokročilá inflace té doby si vyžádala 11. Listopadu vydání nouzových peněz s platností pro okresy Děčín (Tetschen), Benešov nad Pl. (Bensen) a Českou Kamenicí. Jejich platnost měla být až do 31. 5. 1919. Okresy Deutsch-Böhmen jsou však čím dál izolovanější a jejich dny jsou v podstatě sečteny. 10. 12. 1918 vydal starosta Benešova vyhlášku, aby obyvatelstvo proti čsl. Vojskům nevystupovalo a nenechalo se v žádném případě vyprovokovat. 12. prosince večer dorazil po železnici do Benešova jeden prapor vojska pod společným vedením kpt. Nováka, angl. majora G. R. Crospile a franc. Kapitána J.Choola. Jedna rota pod vedením kpt. Nováka obsadila celé město a zajistila poštu, radnici a státní úřady v ní, spořitelnu a kanceláře MÚ, což byl také konec činnosti BNR. První volby, které se po založení ČSR konaly, v roce 1919 dopadly v okrese Benešov následovně: počet voličů 11 414, počet platných hlasů 10 288, z toho 6 047 hlasů získali soc. demokraté, 4 192 hlasů získali německé občanské strany a 43 hlasů získali češi. 

Známá prosincová generální stávka roku 1920 na Děčínsku ani v samotném Benešově nenašla, jak vyplývá ze sdělení presidia ministerstva vnitra presidiu zemské správy „ Okresní hejtman Kamenický z Ústí nad Labem zde dne 21.října t.r., že dne 4.října 1920 organizovala se v Benešově nad Ploučnicí a Děčíně občanská obrana z tamních střelců, členů střeleckého spolku a jiných občanů nesocialistů (také agrárníků), aby se připravilo proti případnému komunistickému převratu........  Na druhou stranu se v tom samém roce schází na Ostrém (Scharfenstein) představitelé mlád.org. Děčínska, aby se dohodli na založení Komsomolu a ten je také o rok později skutečně založen. V rukou Thunů zůstal po založení ČSR velkostatek o rozloze cca 1300 ha a několik budov Horního zámku. Pozemkovou reformou byla zemědělská půda velkostatku zredukována na 551 ha a hlavní budova Horního zámku se v roce 1925 stává majetkem města. Je do ní přestěhováno městské muzeum. Místnosti využívají spolkové organizace a dvůr slouží jako skladiště. Po kulturní stránce té doby je nutno vyzdvihnout nakladatelství Heimat Verlag Bensen, založené v roce 1923 Rudolfem Rauchem a Bernhardem Hackelem. Nakladatelství vydávalo benešovské kalendáře(Benser Bezirk Kalender) a měsíčník „Aus Heimatlichen Bergen“. Tempo tehdejšího života zrychluje a doba si vynucuje rozšíření přepravních možností. Proto od 1.6.1925 byla zavedena přes Benešov dvojice rychlíků Liberec – Cheb (Reichenberg – Eger). Přesně na den o rok později se strhla velká průtrž mračen, řeka Ploučnice (Polzen), jakož i její přítoky, jinak nepatrné potůčky se rozvodnily, že ulice předměstí byly úplně pod vodou. V Malé Veleni se protrhla hráz rybníka a voda, bahno a kameny se nahrnuly na trať na zastávce Malá Veleň. 100 dělníků odstraňovalo tuto kalamitu až do 6.6. do 20ti hodin. Doprava přes Benešov byla zastavena na 14 dní. V tom samém roce rozšiřuje výrobu fy. Coriac a tak staví nový sklad u nádraží a fy. E.Wagner staví skladiště obilí. Jako raritu lze uvést, že 27.6.1927 ve 20.15 hod. přistálo na Ostrém letadlo francouzsko-rumunské společnosti se dvěma piloty a třemi pasažéry. Zabloudili v mlze a tak přistáli na obilném poli mezi stromy. Letadlo zdemolovali tak, že je museli poslat po dráze do Kbel. Piloti i pasažéři přespali u Jelena (Gasthof Zum Hirsch) a druhý den odcestovali vlakem. Ve městě v té době čile působí spolky. Blíží se však krize, už 1.7.1932 je zastavena přádelna bratří Grohmannů a další závody mají odbytové potíže.

Zachovalo se i několik zpráv o čes. veřejném životě. 31.5. a 1.6.1936 pořádá zdejší pobočka TJ Sokol v Děčíně veřejné cvičení na hřišti něm. sport. klubu u nádraží. Při této příležitosti byla na prapor „Hran. prapor č.1“ z Děčína připjata stuha věnovaná Sokolem. Cvičení se zúčastnila i jednota Sokol z Podolí u Prahy. V květnu se započalo se stavbou školní budovy pro dvě třídy české obecné školy (jesle u koupaliště). Končí krize a průmysl se začíná opět rozbíhat. Začala pracovat továrna bratří Grohmannů (byť jen omezeně, Illa Werke po zavedení nového výrobku začíná vykazovat čilejší obchody. I další průmyslové podniky se stávají silnějšími.

Na Evropou se však začínají zatahovat černé válečné mraky. V roce 1938 žije v Benešově asi 5000 Němců a 16 Čechů, převážně státních zaměstnanců. 29.května se konají obecní volby. SdP získala z 2878 hlasů plných 86%, Německá sociální demokracie 374 hlasů a 4 mandáty, KSČ 71 hlasů (žádný mandát), Československá sociální demokracie 71 hlasů (1 mandát), Československá strana národně socialistická 99 hlasů (1 mandát). 29.září rozhodují v Mnichově čtyři mocnosti o odtržení pohraničí. 2. října začíná ústup Čsl. Armády 2 km před armádou říšskou, která ve 13.00 hodin překročila hranice u Rumburka. Zanedlouho je i benešovské náměstí zaplněno motorizovanou jednotkou ze Štětína. Celý Benešov ještě obsazen není. Jeho jižní část – Sokolský vrch a Valkeřická ulice jsou v české správě až do 10.října, kdy pokračuje další etapa obsazování. Tamní obyvatelé musejí mít k návštěvě města propustky.  Za války byli v Benešově nasazeni na práci i cizinci. V Benešově byli Češi z vnitrozemí. Bydleli v továrních domech za nádražím. Kromě Čechů zde pracovali i zajatci z Kypru, Austrálie, Egypta a USA. V nynějších objektech ČSAD bydleli Angličané a Američané. U Grohmannů bydleli a pracovali také Italové. V tkalcovně byly zaměstnány i Polky, které bydlely v dřevěných barácích na hřišti. Byli tu i ruští zajatci, kteří v roce 1943 překládali kolejiště Benešovského nádraží. Na konci války se v zimním období v Benešově vyklizují školy pro uprchlíky z východu. Přestává se učit pro nedostatek místností a otopu. 6.února se zde objevuje velké množství uprchlíků (národní hosté). Byli tři dny na cestě, která vedla přes Krkonoše, Liberec, Mimoň a Českou Lípu sem. Ubytovali se nejen na školách, ale i v soukromí.  14.února 1945 bylo zastaveno vyučování. Ještě nějaký čas se učilo v nouzových třídách Palackého (Der Befreiung), Nádražní (Banhofstr), v továrně u Grohmannů, u Mattausche a v hostinci U černého koně (Slovany). 22.dubna v neděli se do školy (Opletalova) nastěhoval polní lazaret, ten se 8.5.1945 odstěhoval dál. Poslední zápis v německé kronice je „Ať vás vede čas k opravdovému míru“.

Sovětští vojáci prošli Benešov v několika kolonách, pak přišli oddíly Poláků. Později byli vystřídáni útvarem Československé armády za vedení nadporučíka Prágra a Proška. Bylo to 29. května 1945 a první počet byl asi 60 mužů. Ubytovali se ve škole v Zámecké ulici (Schlossgasse), odkud po čase přešli do školy (Opletalova). Po roce vojáci Benešov opustili. Transferem Němců se skončila bezmála sedmisetletá německá historie Benešova. První transfer byl proveden 20.června 1945 a týkal se v Benešově asi 2000 osob. Obyvatelé města se to dozvěděli 19.června 1945 kolem 20.00 hodin z vyhlášky na radnici. Ta byla podepsána pplk. Vovesem. Z ní si mohli přečíst, že druhý den ráno musí opustit své domovy. Na cestu si mohou vzít 100 říšských marek, druhé náhradní oblečení, náhradní boty, povlečení a jídlo na deset dní. Zbytek peněz, hodinky, šperky, zlato, stříbrné peníze, spořitelní knížky a klíč k domu musí dát do sáčku se jménem a předat komisi.  20 června ráno v 5.00 hodin obdrželi písemný příkaz k opuštění vlasti. V 6.00 hodin se všichni shromáždili u kostela. U posledního domu na silnici směrem k Ovesné kde seděla komise, které předsedal ruský komisař. Zde se odevzdávali cennosti a klíče od domů. Tam také odebírali náušnice a prstýnky. Kdo byl prověřen a odškrtnut ze seznamu, čekal pak dál na loukách za Benešovem, kde byla spousta vojáků, kteří jednak chránili komisi a poté působili jako doprovod. Po 13. hodině byla kontrola u konce a Němci se v několika kolonách dali na pochod do Německa. Tato první akce se ještě netýkala lékařů, lékárníků, antifašistů, dělníků a dalších pracovníků, kteří byli potřební pro udržování chodu hospodářství a města. Noví osídlenci se do Benešova dostavili hned v květnu. 28.5.1945 přijel první československý služební vlak s příštími zaměstnanci nádraží. Byli mezi nimi budoucí občané Benešova, Jiroutek, Filip, Starý, Klestil, Bejlovec, Práček, Ráliš a Dvořák. Téhož dne přišla také posádka SNB v počtu 23 členů a usadila se v Děčínské ulici (Tetschenergasse) č.p.27. Zásobování prvních obyvatel bylo obtížné, působil tu lístkový systém. Národní výbor proto zabavil 400 kg másla v sudech, veliké množství masových konzerv a místní tabákový sklad vydal 150 tisíc cigaret.  Všechno se rozdělovalo mezi lidi přidělené služebně. Obědy poskytovala závodní kuchyně u nádraží. Noví osídlenci přišli z Mladoboleslavska, Náchodska, a Českomoravské vysočiny., z okolí Vlašimi a Hlinska, Prahy, Slovenska. Ze zahraničí přišli reemigranti z Polska, Rakouska, Německa a později i z Rumunska a Maďarska.  Jezdili jsem i zlatokopové, kteří se sem přijeli obohatit a zase mizeli ve vnitrozemí. První národní výbor se ustanovil hned 9.května. Předsedou byl M.Čtvrtníček, tajemnicí M.Preislerová a členy: Krnáč, Zrna, Kučera, Tvardzik, Polívka, Štěpánek, Mikulecký a Štípek. 13.srpna NV ukončil činnost a byla jmenována správní komise. Předseda s.Lucek (KSČ), členové: J.Doubrava (národně soc.strana), J.Dvořák, V.Kašpar, K.Kalivoda (soc.dem.str) aj.Polívka. Lidovci zastoupení neměli, protože jejich strana byla založena až v říjnu. Kromě politických organizací registrujeme ještě v Benešově ROH, SČM, Sokol, SK Slovan, hasiči, ČSČK, divadelní soubor J.K.Tyl, SČSP, Svaz osvobozených vězňů, myslivci, rybáři, a chovatelé.

A jak vypadal průmysl? Čtyři továrny fy. Mattausch jsou v národní správě, kromě továrny na Bedřichově (Friedrichstal). Dále tu jsou : městská elektrárna, dvě pily, pletárna Fritsche (č.p. 307), dva závody fy Koriac na výrobu dehtové lepenky, linolea, asfaltových chodníků a xyolitových podlah, továrna AEG na výrobu elektrospotřebičů, Illa – továrna na výrobu polévkového koření, tiskárna, chemická výroba čistících prášků, dvě zámečnické a instalatérské dílny, autosprávkárna a četné obchody. Až na některé živnosti, velkosklady a většinu hostinců (bylo jich tu na 30), byly obchody a živnosti obsazeny. Práce v továrnách byla obnovena až v rozmezí od 19.-23. května.

A v oblasti kultury? 14. června převzal všechny školy v Benešově řídící učitel Čepela. Slavnostní otevření českých škol se konalo 11.července v kině. Měšťanská škola se zřídila v č.p. 247. Od září tu byli zapsáni 132 žáci, z nichž třetina byli německé národnosti.  Filmem „Počestné paní Pardubické“ zahájilo 16.7.1945 činnost kino. Vedoucím kina byl pan L.Novotný a promítačem pan J.Špička.  Veřejná knihovna zahájila činnost v září. Knihy byly zakoupeny a asi 200 ks přivezl p.P.Peroutka z Chemnitz z knihovny českých menšin. Proběhlo i několik manifestací a oslav. První příležitost byla 6.července k 350.výročí upálení mistra Jana Husa. Pro nedostatečné osídlení šlo v průvodu asi 30 českých občanů, za to byla značná část vojska čsl. Na Ostrém vzplála hranice a vojáci vystřelovali světlice. V září se v kině konal koncert pěveckého sdružení hlahol z Nymburka. 14.října se objevuje na zdejší scéně divadelní hra Teplické činohry „Na dně“.  20. a a21. října byla slavnostně otevřena Sokolovna. Zúčastnil se Sokol z Prahy Podolí a družstva Nářaďových přeborníků československé obce Sokolské. 25.října se konala manifestace na náměstí ke znárodnění průmyslu.  27.října se konala v kině akademie k založení ŠR.  6.listopadu oslavili benešovští VŘSR a koncem roku uvedl divadelní soubor J.K.Tyl hru „Zelené království“.  Po zdravotnické stránce tu byli 3 lékaři a 3 dentisté (všechno Němci). Lékárnu brzy převzal do správy p.Dohnálek. V srpnu se přistěhoval první zubní dentista p.Rampas a koncem roku první český lékař MUDr.Maršíček. Koncem roku 1945 žilo ve městě 2 196 obyvatel české národnosti, 2039 německé a 37 jiných cizinců.  Celkem měl tedy Benešov 4 272 občanů.